Stavby mlýnů větrných mlýnů podpořil i císařský patent Josefa II. z 1. října 1784 a císaře Františka I. z 1. prosince 1814. Podle nařízení císařovny Marie Terezie měl stát mlýn v každé obci. Zřizování větrných mlýnů doporučovalo koncem 18. století i nařízení moravského gubernia. Největší počet větrných mlýnů byl postaven v této oblasti v 18. a 19. století. Povolení ke stavbě mlýnů vydávala příslušná vrchnost, která zároveň stanovila i roční nájem odváděný vrchnosti, případně obci.

Sloupové větrné mlýny byly vysoké 9 až 13 metrů o půdorysu asi 6,5 × 6,5 metru. Délka perutí „lopaty“ byla 5 až 8 metrů. Přízemní části budovy větřáku se říkalo: „pod větřákem“. Základ sloupového větrného mlýna se skládá z rovnoramenného kříže tvořeného silnými trámy položenými na kamenech nebo na podezdívce. Ve středu kříže je kolmo vetknut silný nosný trám „tatík“, dlouhý až 6 metrů, o průměru až 90 cm. Ve výšce asi dvou metrů od země je na něm zavěšeno trámové sedlo, nesoucí první patro, které je i s tatíkem podpíráno silnými vzpěrami. Těm se říkalo „apoštolé“. To jsou pevné části větrného mlýna. Ostatní části se otáčejí s celou budovou mlýna dle potřeby, tj. proti větru. Dva trámy zvané „dědek“ a „babka“ spojují přední a zadní stěnu větřáku a na nich také spočívá první patro – přístavek, zvaný „šalanda“, „moučnice“, vyčnívající z budovy se vstupním schodištěm. Na čepu tatíka je třetí vodorovný nosný trám druhého patra „matka“, který nese váhu mlýna a spojuje také obě boční stěny mlýna. Ty jsou pobity deskami, které končí asi 20 cm nad zemí, aby se dalo celou budovou otáčet. Čelní stěna bývá navíc proti větru pobita šindelem. Mezi sedlovými trámy je uchycena asi 6 metrů dlouhá oj usnadňující otáčení mlýna. Vrátek zakotvený za kůl navíjí lano, které je uchyceno na ocase mlýna.

K drcení obilí sloužily již v dávnověku různé kameny, později zdokonalené a upravené v otáčivé ruční mlýnky. Hornímu mlecímu kameni se říkalo „běhoun“, dolnímu pak „spodek“. K pohonu mlýnků a mlýnů byla později využívána i síla zvířat zapřažených do ojů různých žentourů, které pak pomocí převodů mlecími složeními otáčela. V příhodných místech byla později využívána síla větru. To umožnilo mlít obilí mezi podstatně většími kameny za vyšších otáček. Tím bylo dosahováno větších semelků za jednotku času. Vše však bylo podmíněno dostatkem větru.

Obsluha mlýna a péče o něj byla úkolem mlynáře, který byl buď majitelem, nebo nájemcem mlýna. Takový mlynář však byl zpravidla současně i zemědělcem, neboť samotný provoz mlýna k celoroční obživě rodiny nepostačoval. Při stavbě mlýnů i jejich údržbě si mlynáři zpravidla vystačili sami, protože museli ovládat řemeslo mlynářské i sekernické, takže dokázali dřevo nejen opracovat, ale také smontovat jednotlivé části, ovládali i opracování kovů, později i montáž a elektroúdržbu různých mlýnských strojů a motorů. Díky těmto dovednostem byli mlynáři svému okolí v mnohém potřební a užiteční, takže byli všeobecně uznáváni a váženi, z toho důvodu byli žádáni i o kmotrovství při křtech dětí, svědčili při svatbách a jiných příležitostech. V případě potřeby vypomáhal ve mlýně mlynářský učeň (prášek), případně tovaryš, někdy mládek, pokud jej mlynář měl. Ve větších mlýnech pracoval a současně na práci mlýnské chasy dohlížel i stárek. Z ekonomických důvodů byl však nejčastěji mlýn obsluhován jen členy mlynářovy rodiny. Mlýny byly také místem setkávání, takže pro široké okolí představovaly zdroj informací o dění ve světě. Nejednou také byly zdrojem technického i kulturního pokroku venkova.

Ve větrných mlýnech mleli především chalupníci a drobní zemědělci. Obilí k mletí přinášeli na zádech, případně na trakaři, jiní přijížděli s kravkami a s povozem. Mouka z větrných mlýnů byla tmavší a mletí trvalo zpravidla déle než ve mlýnech vodních. Platba za mletí však bývala nižší. Lidé přiváželi žito (rež) nebo pšenici, ječmen, viku, hrách nebo kukuřici (turkyň), někdy i pozadky z čistění zrnin.  Práce ve mlýně a v jeho okolí byla po celý rok. Spočívala v činnostech s mletím a s mlýnem souvisejících. Téměř neustále bylo třeba přemisťovat plné pytle meliva od jednotlivých mlecích strojů, dohlížet na mletí, dbát na čistotu. Bylo také nutno přivítat zákazníky, pomoci jim složit obilí, podívat se na jeho kvalitu, zvážit jej a vysypat. Semleté produkty bylo nutno dát do pytlů a ty zpravidla i pomoct naložit na vůz. Navíc musela být vedena písemná evidence o semelku a zaznamenána platba za semletí. 

O tyto práce se starala „mlynářská chasa“, zkuste si tipnout, kdo co dělal, a když si nebudete jistí, můžete si pomoci nápovědou

Prášek

mlynářský učeň, který vypomáhal při různých pracích ve mlýně, někdy i v hospodářství, pracoval za stravu, ubytování a dohodnuté týdenní kapesné

Tovaryš

vyučený mlynář, pracoval ve mlýně za kolísavý plat, zpravidla v úkolové mzdě, ve mlýně mu byla poskytována strava i ubytování

Mládek

vyučený mlynář s praxí, samostatně pracující za stálý, někdy úkolový plat, také se ve mlýně stravoval, případně byl i ubytován v „šalandě“

Stárek

mlynář s víceletou praxí, pracoval ve mlýně a současně také řídil činnost „chasy“, obsluhoval zákazníky a dbal o řádný chod mlýna

Otec

byl zpravidla vlastníkem mlýna, nebo jeho nájemcem, většinou také pracoval ve mlýně a staral se o něj  i  příslušné hospodářství

Panímáma

manželka „otce“, dbala o domácnost, děti a hospodářství, v případě ovdovění měla na starosti i provoz mlýna

Vandrovní tovaryš

bylo zvykem, že po vyučení se mladý mlynář vydal do světa na zkušenou. Mnohdy prošel více zemí v tehdejším Rakousku-Uhersku a pozdržel se ve mlýnech, ve kterých pomáhal a sbíral zkušenosti. Mnohdy se naučil rozumět i cizí řeči. Jako tehdejší vnitrostátní i služební průkaz mu sloužila vandrovní knížka, vydávaná na základě císařského nejvyššího patentu z roku 1827. V tištěném ponaučení, které bylo součástí vandrovní knížky, bylo napsáno: „Při vstoupení do díla odevzdá se knížka dávateli díla, aby ji u sebe uložil. Při vystavení z díla dojde dávatel s dělníkem a vandrovní knížkou k obecnímu představenému a udá tam spravedlivě, jak dlouho dělník v díle byl a jestliže se obratně, pilně a věrně zachoval. Tyto vlastnosti dosvědčí a jedno i druhé zapíše obecný představený do vandrovní knížky. Kdyby vysvědčení stran těch vlastností nemělo být dobré, zapíše se jen, jak dlouho dělník v díle byl, nebo toliko to, co mu jest ku prospěchu…“.

Krajánek

vyučený mlynář nebo sekerník, který byl bez stálého zaměstnání. Putoval od mlýna ke mlýnu. Byla-li ve mlýně pro něj práce, zůstal i několik týdnů. Dlouho to však krajánci u jednoho mlynáře nevydrželi, neboť měli „toulavé boty“. Do mlýna krajánek přicházel zpravidla odpoledne, před setměním. Ve mlýně dostal zdarma stravu a nocleh. Večer, nejčastěji v šalandě, vyprávěl, co je kde nového, kde je která mlynářská nevěsta či ženich, případně vyprávěl zážitky, pověsti a pohádky.  Ráno po snídani dostal kapesné na cestu a putoval dál